Ten název článku by měl v českém čtenáři cosi evokovat ... Ano, vypůjčil jsem si jej z jednoho Komenského díla. Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Kšaft je v češtině 17. století závěť. Komenský vidí, že on bude posledním biskupem této církve. A loučí se s pozůstalými.
A já vidím v přímém přenosu umírat češtinu. Jen jsem si to tak napřímo neuvědomoval. První umírání trvalo asi 200 let. Nějak 1620 - 1820. Zaokrouhleně, aby to bylo kulaté číslo.
Druhé, současné, umíraní začalo ... Kdy vlastně? Rozhodně bude rychlejší. Daleko rychlejší. Změnila se doba, změnily se podmínky.
Kdy mě to napadlo? Včera večer jsem si povídal se synem. Taková reminiscence na doby minulé, kdy jsem ho večer co večer "uspinkával" vypravováním. Dnes už si jen před spaním povídáme, co bylo, co nás napadá a tak.
A stalo se opakovaně. "Jak se to řekne česky?" Moje , odcházející, generace se dívala na dabované filmy. Střední generace si pouštěla filmy v originále s titulky. A současná generace už titulky nepotřebuje. Ví, o čem se mluví, ale nezná české pojmenování skutečnosti.
Totéž vaření. "Jak se řekne tohle spice česky?" "Propéct medium!" To jsou ty zahraniční kuchařské show ... Teda estrády, ne ... Předváděčky! Nebo ... Podívané? To je takové nepřiléhavé. Show je show!
Dostáváte někdy maily a SMS od mladší generace? Myslíte, že takhle je to česky správně? Norma se rozvolňuje. Nenormované je na cestě k zániku. Chápu. Vždyť tomu taky podléhám. Kdo by hledal, jak se dělají uvozovky dole? Já vím, že je používám nesprávně. Pohodlnost. Stejně si toho všimne jen jeden jedinec. Pokud tohle bude vůbec číst.
No. Co s tím? Vadí? Nevadí? Asi bych měl kopat za češtinu. Ale proč? Vývoj se zastavit nedá. A zvrátit ho? To je jako snažit se zastavit globální oteplování ...
Kde jsou dnes Sumerové, Asyřané, Féničané a Etruskové ... ? Ty národy nezanikly. Jen se tranformovaly. Vplynuly do jiných národů. Ani jejich jazyky se nevypařily. Aspoň stopy zůstaly ... Víte, že tlumočník, staročesky tlumač, se asyrsky řekl "tulmach"? Prý to není podobnost čistě náhodná ...
Kdysi jsem popíjel v radikovaném hostinci U Roubalů v Dolním Poříčí. To jsem sjížděl Otavu. To bylo ... Před třiceti lety? Dřív? Možná ...
Zaujal mě tam na zdech hostince motiv loučení. Na obrazech. Jan Hus na kostnické hranici se loučí se životem, Jan Ámos Komenský se Růžovém paloučku se loučí s vlastí ... Lešetínský kovář obklopený německým mořem trochu vybočoval. A právě tenhle obraz mi tam chyběl. Havlíček před násilným odvezením do Brixenu se loučí se svou rodinou.
Našel jsem jej, ten obraz, až asi před 14 dny ve Vránově, nyní osadě patřící do Staňkova, ve starém okrese Domažlice. V penzionu Koza. Tak teď je to úplné ... Uvidět Neapol a umřít ... Tak už taky můžu ... Nemůžu! Mám čtrnáctiletého syna!
Národní obrození! Vlastenectví! Národovectví! Nacionalismus! Druhá polovina 19.století. První polovina 20.století. Teď se to zas snaží ledaskde oživovat ...
Přitom samy zobrazené autority tak úplně nacionalisty nebyly ... "Lepší Němec dobrý než bratr zlý!" (Hus) "Kdykoliv řekneš Slovan, nechť se Ti ozve ´člověk´!" (Havlíček)
Jak dlouho se tady ještě bude mluvit česky? Já se vnoučat nedožiju. Ta ještě česky mluvit budou. Snad. Pokud tedy budou žít tady. Dost mých známých si kupuje nemovistosti v Kostarice. Je to daleko od Ruska. Ale zase blízko USA ... Vývoj je nevyzpytatelný.
Příslušnost k národu není na člověku to důležité. Ani k rase. Ani k pohlaví. Co je vlastně na člověku důležité?
Francouzi se snaží svůj jazyk bránit. Maďaři a Slováci taky. Dál nevidím. Je to správně? Co já vlastně vím?
